Make Oil Great Again: Nová kniha zjišťuje, proč lidé podporují fosilní giganty

Pojmy jako „front groups“ nebo „astroturf“ mají v anglosaském prostředí delší tradici, přinejmenším od osmdesátých let minulého století. Nemají ustálenou definici a řada autorů si při jejich vymezení mnohdy protiřečí. V češtině nemají uspokojivý překlad, termíny jako „krycí organizace“ (pro front group), nebo „klamavá kampaň“ (pro astroturf) mohou nést jiné konotace než v zemi původu a ani nejsou moc používané. Pojem frontových skupin výrazněji popularizovala australská socioložka Sharon Beder v knize Global Spin: The Corporate Assault on Environmentalism (1997). Termínem označuje organizace, které navenek předstírají veřejný občanský zájem, ačkoli ve skutečnosti prosazují politické cíle svých korporátních sponzorů. Tito donoři jsou podle Bederové nejčastěji skrytí, čímž dochází k manipulaci veřejné debaty a vytváření zdání, že určitá politika (např. environmentální legislativa) naráží na mohutný občanský odpor, ačkoli reálně tomu tak není.

Bederová o tématu psala koncem 90. let, a tak je její přístup specifický. Zaměřuje se hlavně na „nový korporátní aktivismus“ přelomu 80. a 90. let, kdy se velcí znečišťovatelé (opět) ocitli pod drobnohledem aktivistů, vědců a médií. Tématy titulních stran bylo narušení ozónové vrstvy a stále častěji i změna klimatu, a korporace patřily k těm, jež veřejnost stále zjevněji označovala za viníky. Tuto krizi legitimity firmy vedle staršího lobbingu a sponzoringu stran řešily také podporou spřízněného výzkumu (think tanky), ale nověji i občanských skupin, hájících skrytě zájmy průmyslu (typicky hnutí Wise Use).

Ačkoli Bederová se zaměřovala primárně na PR strategie fosilní lobby, v USA či v Kanadě se vytváření krycích organizací stalo od 90. let běžnou součástí politiky a předmětem mnoha kontroverzí. Vytvářeli si je také významní hráči tabákového, potravinářského, chemického, či farmaceutického průmyslu. Je třeba zmínit, že názvy řady z nich imitují terminologii ekologických hnutí (přívlastky jako rozumný, bezpečný, zodpovědný, občanský…), čímž hranici mezi autentickým aktivismem a korporátní lobby dále rozostřují.

Pokud mají tyto organizace něco společného, pak je to snaha vzdorovat jakékoli formě regulací, jež by korporace mohly ohrozit – typicky legislativa ekologická, na ochranu spotřebitele, zdanění Big Tech apod.

Už ne tak skrytí jako dřív

Pro Bederovou, ale i pro řadu dalších aktivistů a akademiků přitom jednou z definičních charakteristik frontových skupin bylo jejich skryté financování. Za klíč k jejich efektivitě bylo považováno vytváření dojmu spontánního aktivismu občanů (grassroots): a do tohoto obrazu se uvádění sponzorů z řad korporací nehodilo. Jak ale upozorňuje Tim Wood v nové knize People for Oil, od dob Bederové se hodně změnilo. Nejsou to jen sociální sítě a sofistikovanější marketingové nástroje, ale hlavně otevřenost, s jakou profosilně orientované občanské skupiny přistupují ke svým donorům. Podle autora už zhruba polovina těchto skupin své sponzory zveřejňuje (data za USA a Kanadu, vzorek 87 organizací). Pokud korporace nijak neskrývají své politické ambice, dává ještě smysl pojem „front group“?

Wood nijak nezpochybňuje nutnost odhalovat neetické praktiky a skryté finanční zázemí některých profosilně orientovaných skupin. Váží si práce Greenpeace nebo webu Sourcewatch, kteří se této práci věnují. Zároveň ale upozorňuje, že kritika postavená na „odhalování fasád“ může být neúčinná tváří v tvář měnící se povaze současného korporátního aktivismu. Pojmy jako astoturf nebo front group vnímá spíš jako klacek v ruce, než jako analytický nástroj. Má za to, že klimatičtí aktivisté „obecně přecenili to, čeho lze transparentností dosáhnout, a proto věnovali málo času pochopení otevřenějších vazeb mezi fosilními společnostmi a jejich publikem.“

Wood navrhuje nuancovanější přístup, který důsledněji zohlední rozmanitost řady profosilních občanských skupin, rozdílné cíle a časový rozměr podobných kampaní, a také emoce a motivace běžných lidí, kteří se do nich zapojují, i když vědí, kdo je sponzoruje. Pokud polovina těchto skupin fosilní hráče v pozadí přiznává, stále zde existuje druhá polovina, která je zastírá. Wooda zajímá, proč tomu tak je, a jak se tyto dvě poloviny liší. Podle něj o transparentnosti rozhoduje několik faktorů. Jednak je to časový horizont. Pokud má organizace krátkodobý cíl (jako zablokování konkrétního zákona nebo daně), častěji sponzory skrývá. V těchto případech je korporátní identita vnímána jako přítěž, která by mohla odradit váhající voliče. Skrytí sponzora může být efektivní pro rychlý politický zisk.

Na druhé straně řada velkých fosilních firem dnes usiluje o větší kulturní změnu: jejich cílem není vyhrát jednu bitvu, ale dlouhodobě normalizovat image ropného průmyslu a posilovat důvěru. Wood na příkladu americké iniciativy Energy Citizens ukazuje, že přiznáním zdrojů (zde American Petroleum Institute, API) se organizace nejen vyhne skandálům z „odhalení“, ale inscenuje obraz „ideálního“ světa, v němž je normální a žádoucí, aby firmy podporovaly občanský aktivismus svých příznivců (např. dělníků v ropném průmyslu).

Z dalších faktorů o transparentnosti rozhoduje i lokální kontext. Firmy se rády ohánějí podporou místní komunity, jejich renomé se však může lišit v závislosti na tom, zda jsou v místě hlavním zaměstnavatelem a zdrojem hrdosti, či nikoliv. V prvním případě mohou být v otázkách financování otevřené, v druhém ne.

V neposlední řadě transparentnost ohledně zdrojů není absolutní – bývá vyšší na webech spolků, ale malá na jejich sociálních sítích – a i v případě „přiznání“ na webech mohou být sponzoři relativizováni: např. jsou ukryti v hromadě dlouhých textů, zmíněni malým písmem, nebo uvedeni jako součást zavádějící „koalice“ organizací. Je to tedy pořád hra na otevřenost, která ale snižuje reputační riziko.

Přátelé na telefonu

Wooda hodně zajímají současné politické strategie ropného průmyslu, jež jsou do značné míry finančně transparentnější a také ambicióznější. Ilustruje to na příkladu Amerického ropného sdružení (API), které otevřeně mobilizovalo pro svou věc např. zaměstnance a dodavatele ropného průmyslu, válečné veterány i různé opinion leadery napříč politickým spektrem. Jeho šířeji pojatou iniciativu Energy Citizens (zal. 2009) popisuje jako permanentní snahu budovat „občanskou rezervu“. Jde o pečlivě budovaný a udržovaný soubor aktivních podporovatelů, kteří jsou díky efektivní práci s daty a mikro cílením připraveni okamžitě jednat ve prospěch průmyslu. Je zde znatelný posun od tradičních, reaktivních kampaní k novému modelu „nekončící mobilizace“. API se soustředí na dlouhodobou kultivaci vztahů a posilování pocitu sounáležitosti, čímž si zajišťuje politickou předvídatelnost i odolnost vůči environmentálním regulacím.

Členové „občanské rezervy“ se rozhodně mezi sebou nemusí znát a nelze tady mluvit ani o sdílené identitě v klasickém smyslu. V leckterých věcech by spolu ani nemuseli souhlasit. Nicméně pro API je důležité, že sdílejí určité hodnoty, na něž je možné apelovat – ať už je to odpor ke zdanění energií, vlastenectví, stabilita pracovních míst, nebo vyhrocený individualismus. Příznivci iniciativ jako Energy Citizens působí jako „lidé na telefonu“, kteří podle aktuálních potřeb ropného průmyslu mohou podepisovat petice, psát emaily zákonodárcům, diskutovat na sítích, případně dobrovolničit v terénu.

Je vidět, že takto budované „občanské rezervy“ mají omezenou možnost jednat autonomně, protože náplň a formu kampaní určují korporace. V jejich zájmu nejsou ideologické třenice a diskuse běžné u autentických hnutí, ale předvídatelnost, stabilita a hierarchické řízení. To však neznamená, že by členové Energy Citizens a dalších „front groups“ neměli emoce a byli podřízeni absolutní kontrole, podotýká Wood.

Mezi svými

Ambivalentní záměr vypadat navenek autenticky a současně mít stoupence pod kontrolou se zrcadlí v rozporuplných pocitech běžných členů těchto skupin. Na příkladu Canada's Energy Citizens (CEC, sponzorováni kanadským sdružením producentů ropy – CAPP, v letech 2014–2024) Tim Wood ukazuje, že řadoví členové této profosilně orientované iniciativy pociťují napětí mezi hrdostí na sektor, za který bojují, a tíhou sociální izolace. „Naši příznivci se cítí osamocení, mnohdy izolovaní, mohou se cítit ostrakizováni a někteří z nich mohou být na pochybách,“ shrnuje to v knize jeden ze stratégů kampaně.

Kanadský ropný průmysl si byl tohoto problému vědom už v rané fázi; jako svůj hlavní cíl si tak zvolil prolomení „spirály mlčení“, kdy se přes širokou latentní podporu fosilního sektoru v kanadské společnosti lidé báli své názory veřejně projevovat kvůli obavám z odsudku ze strany protivníků, ale i blízkých. Canada's Energy Citizens tak byli projektováni jako nika, bezpečný prostor, v němž by se zaměstnanci ropných firem a jejich blízcí nebáli vyjádřit svou podporu svým zaměstnavatelům.

Jak Wood objevně dokládá na základě rozhovorů s běžnými aktivisty, organizace typu CEC svým členům skutečně poskytují určitou sociální oporu. Je pro ně osvobozující mluvit za sektor, na nějž jsou hrdí a dali mu velkou část života, a současně být aktivní v organizaci, v níž podpora ropy není vnímána jako stigma, ale jako běžná občanská aktivita.

Na druhé straně v rozhovorech s běžnými členy zaznívá rozčarování nad rigidním způsobem řízení: mají jen omezené rozhodovací pravomoci, v komunikaci s politiky nebo na sociálních sítích se musí řídit danými manuály („buďte pozitivní“, „vyhněte se argumentům“, „pečlivě si přečtěte své příspěvky před publikací“), což limituje jejich sebevyjádření i motivaci, jakkoli silnými zastánci ropného sektoru mohou být. Tento vhled do pocitů řadových členů považuji za jeden z klíčových přínosů knihy, protože ilustruje, že dekarbonizace nepochybně bude mít své poražené z řad běžných zaměstnanců sektoru, řešením však není jejich odsudek a vyobrazení coby loutek fosilních firem. Proto je škoda, že tomuto aspektu věnuje autor navzdory předsevzetím relativně málo prostoru.

Občané na zakázku

V šesté kapitole Wood ukazuje, že tento korporacemi živený aktivismus dobře odpovídá stále vehementněji prosazované snaze státu a regulačních úřadů o „participaci občanů“ při plánování ropovodů a podobných staveb. Tyto instituce potřebují ukázat, že jejich rozhodnutí nejsou jen v zájmu velkých firem, a podobné diskuse tak mají určitý legitimizující charakter. Profosilně orientované občanské skupiny podle Wooda dávají státu přesně to, co potřebuje: důkaz, že proběhla „debata“ a že rozhodnutí odráží „vůli lidu“. Nezohledňuje přitom, do jaké míry jsou podobné iniciativy řízeny fosilním sektorem, nebo jaká je autonomie jejích členů. Nehledě na to, že občany na těchto fórech často zastupují lobbisté:

„Problémem není tento vztah jako takový, ale spíše skutečnost, že občany často zastupují profesionální mluvčí, což vede k tomu, že skuteční voliči se stávají pouhými přihlížejícími.“

Dobře, když to shrneme: Profosilní skupiny už neskrývají sponzory jako dříve a ještě jim to přináší body v motivaci přívrženců a pomáhá normalizovat image ropných firem ve společnosti. Lidé pracující v těchto odvětvích se rádi za zájmy svých zaměstnavatelů poperou, přináší jim to pocit zadostiučinění, byť prostor pro realizaci zde mají malý. A demokratické procesy erodují, protože lobbisté zastupující „občany znepokojené regulacemi“ tu mají stejnou váhu, jako odspoda budovaná hnutí. Co s tím?

Hledání vize

Wood míní, že pouhé sledování „toku peněz“ k oslabení ropných gigantů už dnes nestačí. Mnohdy už nejednají v utajení, ale snaží se o to, aby podpora fosilních paliv působila jako naprosto běžná a rozumná věc. Pokud lidé přijmou ropu jako přirozenou součást života, je jim v podstatě jedno, kdo kampaň platí. Protiváhou k tomu nemůže být jen transparentnost, ale vytváření atmosféry, v níž bude „trvalé využívání fosilních paliv působit jako něco nenormálního, nepřijatelného a v rozporu s každodenním životem obyčejných lidí.“

Podle Wooda je změna možná i proto, že spojenectví mezi fosilními korporacemi a jejich běžnými podporovateli (zaměstnanci, jejich blízcí apod.) je křehké. Lidé se v těchto kampaních neangažují kvůli „lásce k ropě“, ale především z obav o pracovní místa, stabilitu svých komunit, nebo hodnot, které zastávají. Podporují „své“ fosilní hráče proto, že očekávají něco na oplátku. Pokud chceme oslabit moc fosilního průmyslu, nevystačíme si s odsudky těchto lidí. Musíme uznat jejich obavy z energetické tranzice a nabídnout jim smysluplnou morální vizi ve světě bez fosilních paliv. Kniha Tima Wooda představuje originální vhled do světa „falešných nevládek“ a neetických kampaní velkých znečišťovatelů. Nový je hlavně v tom, že redefinuje otázku transparentnosti v úvahách o korporátním aktivismu a zohledňuje subjektivitu řadových zastánců fosilních firem.

Wood vychází ze specificky amerického a kanadského kontextu, kde má tento typ aktivismu delší tradici a v poslední době prochází znatelnou proměnou. Podobné nekalé praktiky ale nejsou cizí ani českému prostředí. Máme zkušenosti jak s vyloženě dezinformačními kampaněmi (neslavný příklad webu Greenpiss napojeného na Pavla Tykače, či aktuálně web Krajina 2.0, o jehož spojení s Tykačem se spekuluje), tak s různými formami průmyslového aktivismu – od konzervativních think-tanků typu IVK až po „občanské“ spolky, jako jsou projaderní Jihočeští taťkové. Ačkoliv se v Česku ropa a plyn těží minimálně, Woodovy úvahy o motivacích zaměstnanců fosilního průmyslu jsou pro nás vysoce relevantní. Ukazují, že pokud nebudeme brát vážně obavy lidí v uhelných regionech a nezačneme skutečně pracovat na jejich spravedlivé transformaci, vzniklé vakuum dříve či později zaplní populisté s vlastní agendou.

Tim Wood: People For Oil – Citizen Mobilization in the U.S. and Canadian Fossil Fuel Industries (Cambridge University Press, 2026)